Čas od času se mi stane, že mě osloví klient s dotazem:
„Víte, já sice nemám dostatečný příjem, ale vlastním skvělou nemovitost v hodnotě, která mnohonásobně překračuje výši hypotéky, kterou bych od banky chtěl.
To by mi banka mohla vyjít vstříc, co myslíte? Však to pro ní žádné riziko není - když nebudu splácet, tak mi tu moji nemovitost vezme a hotovo.“
Taková úvaha zní logicky a pochopitelně, viďte? Banka se přeci nemusí ničeho obávat, nemá přeci na čem prodělat, když bude mít v zástavě takovou nemovitost…
Podívejme se na to ale z pohledu banky. Jaká je jejich filozofie?
- Banka chce, aby klient pravidelně splácel hypotéku z prokazatelných příjmů.
- Nechce klienta upomínat a vynakládat na to své úsilí.
- Nechce řešit prodejem nemovitosti dlouhodobé nesplácení hypotéky, protože v mnoha případech by pro ni takový postup mohl být dražší, než když klient pravidelně splácí.
Navíc bance ukládá zákon klientům příjem, ale i výdaje vždy prověřovat. A proto ve všech případech požaduje po klientovi prokázat svůj příjem ze zaměstnání, podnikání, nájmu či dalších činností pro banku akceptovatelných.
A tak se na závěr opět nabízí otázka. Bylo by pro banku výhodné poskytnout hypotéku klientovi bez příjmu, který ale může dát do zajištění např. Pražský hrad? Určitě ne, neboť taková nemovitost má nevyčíslitelnou hodnotu, a tak by zájemců na koupi asi moc nebylo … a banka by na celém obchodu prodělala kalhoty.
